Zeď

Žena zapisuje do deníku informace o zcela banálních úkonech, které vykonává na své usedlosti. Nečiní tak z dlouhé chvíle ani s vírou, že si je někdo přečte. Vlastně je psát nechce, ale musí, aby si udržela zdravou mysl. Ta už je dlouho těžce zkoušena poté, co se žena ocitla odstřižena od okolního světa neviditelnou, ale o to neprostupnější zdí. Snímek na jedné straně buduje takřka žánrové napětí, ale stejnou měrou zkoumá povahu a chování člověka v naprosté izolaci. Přestože zeď je zde do značné míry jen metaforou, filmem prostupuje takřka hororová nálada. Režisér nechává protagonistku obklopit podobně magickou přírodou jako ve von Trierově Antikristovi. Nejen díky Pölslerově práci s prostředím působí snímek jako povědomě realistický sen, do něhož vstoupil jediný, ale o to více zneklidňující cizorodý prvek. Úplně přirozené věci tu vyznívají hrozivě, ačkoli ve skutečnosti nejsou zdrojem nebezpečí.